Blížil se začátek prázdnin a nimi svátky a volno a já chtěla něco podniknout. Vzhledem k tomu, že páníček tráví vesměs všechny svátky v práci, mohla jsem buď sedět doma, nebo jet někam sama a tak jsem se na poslední chvíly rozhodla, že pojedu do Brodu nad Dyjí na lovecký výcvik. V té době jsem si stále ještě nebyla moc jistá, že bysme kdy byli schopni udělat nějaké zkoušky, ale jeli jsme to prostě zkusit.

Když jsem oznámila rodině, že jedu na týden se psem do kempu, vyvolalo to většinou úsměvy, nebo si mysleli, že si dělám srandu.

Ale srandu jsem si nedělala, tak jsme vyrazili. Ubytovali nás s Maďarkama Ebby (Anička) a Celine (Janča) a tak jsme získali hned nové kamarádky. Taky tam s námi byly sestra Emička a Tara, které jsme již znali z Ďábličáku. Hned první den jsem se dozvěděla, že musím radiklálně změnit přístup k Bondymu, že jsem moc měká a že neumím řvát. Nevím, jestli za ten týden vycvičili víc mě, nebo Bondyho, každopádně obojí bylo potřeba.

Vzhledem k tomu, že všechno bylo pro nás nové a základem loveckého výcviku je aport, tak jsme skoro celý týden nic jiného nedělali. Vlasně to dopadalo tak, že jediný, kdo stále trénoval aport byli Maďaři, dokonce i když ostatní měli volno.  Naši čtyřnozí miláčci byli v tomto ohledu velmi vynálezaví a neustále vymýšleli nové a nové důvody, proč ten aport nemůžou přinést. Bondy byl jeden den tak nemohoucí, že ho nemohl udržet ani v sedě a neustéle mu vyklouzával z mordy. To odpoledne jsem málem přišla o hlas a celý večer jsem Bondyho nechtěla ani vidět.

Jinak jsme si ten týden moc užili, potkali jsme spoustu nových lidí a cítili jsme se mezi nimi dobře, takže i přes věškerou únavu a rozčilování a to byla prima dovolená!