V roce 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Je velmi pravděpodobné, že již tenkrát je doprovázeli psi, které dnes nazýváme "žlutými psy tureckými". Byli to pravděpodobně honiči či slídiči využívaní pro lov se sokoly.
Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Turci i Maďaři žili v té době kočovným způsobem života a nelze vyloučit, že se jednalo o jedny a tytéž psy, získané ve vzájemných potyčkách kočovných kmenů. Tyto žlutě zbarvené psy můžeme nepochybně považovat za předchůdce dnešní maďarské vizsly.
Žlutí psi z Východu doprovázeli své pány od jednoho tábořiště ke druhému a sdíleli s nimi období hojnosti i strádání. Pro kočovníky nebyl lov jen příjemnou kratochvílí, ale především zdrojem obživy. Psi žili volně ve stanových táborech a pokud právě nelovili, byli příjemnými společníky nejen lovcům, ale i ženám, starcům a nepochybně především dětem. Navíc východní národy, jakkoli dokázaly být kruté k lidem, především k poraženým nepřátelům, uměly bezmezně milovat a hýčkat zvířata, především své lovecké sokoly, psy a koně. Již v té době se zcela jistě utvářela povaha maďarské vizsly, dnes tolik ceněná a obdivovaná.
Za zmínku stojí i význam slova vizsla. Lze na něj nahlížet jako na výraz ugrofinského původu "vizi", což podle jedné verze znamená hubený. Tomu by nasvědčoval i staročeský výraz vyžle jako přezdívka pro nedospělé děvče. Ostatně tento výraz je v přeneseném významu mnohdy používán dodnes.
Podle jiné verze znamená vizi hledat či slídit. Mohl to být tenkrát přiléhavý název pro psa pracujícího "pod sokolem", jehož činností bylo především zvěř vyhledat či vyslídit a poté vypíchnout. Maďaři ovšem označovali názvem vizsla všechny ohaře, tak jako chrty nazývali agár a honiče kopó. Slovo vizsla je dozajista maďarským výrazem pro ohaře, neboť takto nazývají nejen svého maďarského ohaře, ale ohaře obecně. Ostatně i v jiných částech Evropy byl pojem vyžlík či vyžle označován slídící pes, který zvěř hledá čichem. S výrazem vyžel se dodnes setkáváme v polském jazyce a opět jsou jím označováni všichni ohaři.
K obrovskému úpadku chovu maďarských ohařů dochází za Rakouska - Uherska. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Vídeňské úřady pochopitelně neměly zájem o rozšiřování "nerakouského" plemene. V roce 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarského ohaře se jim podařilo zachránit. Pro své vynikající lovecké vlastnosti se z něj stal mezi lovci oblíbený pes. Neúnavně dokázal vyhledat zvěř v rákosí, tak v travinách či křovinách. Pro svůj vynikající nos a touhu nalézt zvěř, byl velmi úspěšným lovcem. Své místo si ovšem nachází i jako rodinný pes. Zčásti pro svůj atraktivní vzhled, ale především pro svoji skvělou povahu. Výborně se cítil v bytě v nejtěsnější blízkosti svého pána a členů jeho rodiny. Trpělivě snášel rozmary dětí a při hrách jim byl dobrým společníkem. Nesnášel však zahálku a dlouhé lenošení na pohovce či u krbu. Velmi často plnil maďarský ohař funkci jak rodinného, tak současně i loveckého psa. Toto postavení mu vyhovovalo, neboť tím byla naplněna jeho touha být v trvalém kontaktu se svým pánem a vybít si loveckou vášeň při lovu.
Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Jeho záchrany se tentokrát rozhodly zúčastnit i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska. Na nich bylo postaveno šlechtění maďarského ohaře jako moderního všestranného loveckého psa, krásného, elegantního a inteligentního, který by splňoval i požadavky rodinného společníka.
